Kolik životů má báseň?
U příležitosti brněnského březnového Týdne výtvarné kultury se v galerii Aula (Údolní 19) představila výstava Nehybnost pojmenovaná dle stejnojmenné básnické sbírky Vojtěcha Kučery (nar. 1975). Jednalo se o další manifestaci Kučerova dlouhodobého zájmu o hledání netradičních přístupů k poezii a vytváření širšího kontextu pro básnickou tvorbu. Už v minulosti vznikl jeho internetový projekt přístupný na adrese www.nehybnost.cz. Zde básnická sbírka figuruje jako součást většího zvukově obrazového celku. Skrze něj a v něm se čtenář asociativně pohybuje pomocí hypertextových odkazů. Vytváří se tak zajímavé analogie patrné například na vztazích mezi básněmi a fotografickou sérii brněnských „dopravních zrcadel“. Tyto, dnes již často neexistující vypouklá zrcadla, ve svých odrazech umožňují řidičům nahlížet za hranice jejich běžné zrakové percepce a s dostatečným předstihem je tak upozornit na skryté skutečnosti. Řekněmě, že básně plní podobnou roli — zjevují skryté skutečnosti světa, takové, jejichž existence mnoha lidem uniká. Téma básně jako skrytého místa byla klíčovým pilířem i galerijního zpracování Nehybnosti. Samotná výstavní expozice byla složena ze tří složek. První obsahovala dvě monumentální projekce, druhá zobrazovala typografi cké řešení knihy, třetí pak zpřítomňovala samotný proces psaní zachycený zvuky psacího stroje. Díky tomu se slovy autora „otevírá daleko intenzivnější možnost pro odhalení skrytých vazeb mezi strofami, verši, slovy, či dokonce jednotlivými hláskami básně […] lze doslova vstoupit do jejich prostoru“. Tento dojem ještě zesílila další vrstva expozice; byl jí audio záznam ze starší rozhlasové reportáže. Autor sbírky v ní kurátorům výstavy (Janě Písaříkové a Tomáši Hodboďovi) poprvé představil svoji práci a záměry. Ačkoliv odpůrci intermediálního zpracování básnické tvorby mohou namítat, že tyto přístupy odvádějí pozornost od samotného poselství básně, bylo zjevné, že divák výstavu opouštěl s vědomím, že poezie může být mnohotvárná a cirkulovat napříč nejrůznějšími sférami kultury. Nehybnost se tak přibližuje k tradici uměleckých avantgard a dokládá, že básně mají hned několik životů. I za hranicemi běžné literární trasy, která spojuje autora, tištěnou sbírku se čtenářem a jeho tichou četbou.