Nehybnost, třetí sbírka Vojtěcha Kučery [nar. 1975], je autorovým počinem doposud nejosobitějším. V mnoha ohledech básník navazuje na tendence předchozí tvorby. Společným rysem jinak tematicky různorodého díla je snaha o autentické zprostředkování vjemu či prožitku. Kučera i nadále skutečnost především zaznamenává, přičemž ji nehodnotí ani nekomentuje. Jestliže předešlá sbírka A hudba? [2005] byla básnickým deníkem blízkým poetikou i stylem Kolářovým Dnům v roce, záznamy, s nimiž se setkáváme nyní, odrážejí úplně jinou zkušenost. V prvním případě je totiž básníkovým východiskem každodennost, v druhém je to jeho zkušenost metafyzická – ležící daleko za horizontem logikou uchopitelné reality. Kučera se snaží proniknout za hranici viditelného, „za clonu dnění“, někam dál.
Byla-li Nehybnost označena jako autorův titul nejosobitější, neznamená to, že ji lze přijmout bez výhrad. Kučera není básníkem výrazné obrazné intenzity, jenž dokáže vnější podněty obratně přetavovat v metaforu. Spíše je to obraznost těžce vydobytá, zbavená příkras a významově prázdných dekorací, otesaná na samou dřeň sdělení, bez sémantického balastu. Básník se vyhýbá velkým textovým plochám a nejlépe se cítí v komprimovaném prostoru lyrických miniatur. Jeho výpověď má fragmentární ráz, kdy verš nejednou obsahuje nápad, který jako by nestihl stát se poezií [Na2, Odlesky]. Básníkovu verši není vlastní ani přirozený smysl pro hudebnost. Hudba je u něj zápasem o každé slovo, hlásku či tón. Přesto se stává onou magnetickou horou, která jej stále znovu a znovu přitahuje. Ve sbírce se objevuje forma písně, využíván je refrén, stejně jako akcentovaný rytmus či snaha vnímat podněty jako zvuky [rytmy, ozvěny].
Navzdory zmíněným absencím nelze jednoznačně hovořit o handicapu – čeho se totiž nedostává v oblasti výrazové, toho přebývá v oblasti opravdovosti básnického prožitku. Kučerův přístup k poezii je bytostně poctivý a svým způsobem i fascinující. Autor je přitahován pevným bodem, začátkem i koncem existence věcí a jevů – bodem nehybnosti. Nehybnost je atakováním prázdnoty, míst, kde „prázdnota se mstí“, kde mu nezbývá než přijmout roli „netečného diváka“, vnímat, zaznamenávat. V básních se objevují také sny, představy, vize i stavy blízké snům v bdělém stavu.
Menší verbální obratnost [„vybušit klaksony“, „vyhulákat stromy“, „proslyšet“] je vyvažována přesností, s níž se básník snaží dorážet slovy na těžko uchopitelnou skutečnost. Jedná se u něj o jakési „dobývání významových elementarit“ s cílem probít se do „morku jejích kostí“. Příznačné je netypické zacházení s jazykem, ve verších se objevují variace, nepatrné hláskové obměny veršů spojené s jemnými sémantickými posuny. Jazykově zůstává básník až na výjimky v intencích spisovného kódu. Typickým prostorem je interiér bytu, základním časem je noc. Noc spojená s tichem, coby základní premisou básníkovy meditace. Noc, která ruší platnost smyslového vnímání (potlačuje vizuální vjemy) a iniciuje fantazii. Skýtá tak možnost uvidět vše z druhé strany, z místa zrodu a zániku „totálních dějů“.
Konstantním časem tak jako v předchozí sbírce je i nyní přítomnost, zaměření na okamžik, jeho sílu a jedinečnost. V blízkosti „pevného bodu“ nehybnost pak vládne až jaké bezčasí. Na rozdíl od konkrétních městských scenérií je Kučera nyní prostorově neurčitý, což evokuje atmosféru snu či vize. Je zřejmé, že od konkrétnosti předchozích sbírek směřuje více k abstrakci a že jeho básnická výpověď posiluje svoji stránku imaginativní. V motivické rovině se nejvýrazněji prosazují motivy úzkosti, samoty, prázdnoty či smrti. Sporadické intimní motivy [např. motiv lásky] nemají potenci stát se protiváhou celkově depresivního pohledu.
Předností této sbírky je její výrazová střídmost a snaha kondenzovat sdělení bez zbytečných příkras, čímž se autor snaží vyvažovat chybějící jazykovou lehkost, jakož i schopnost výrazné pointy. Překročení hranice metafyziky dává Kučerově poezii zvláštní ráz, jako by vyvěrala z jiné dimenze, až odněkud z matečných vrstev věcí a jevů.
Jeho myšlení nejednou směřuje také přímo k jazykovému experimentu [snaha o vizualizaci poezie], což je zřejmé z přílohy pohybující se na pomezí výtvarného a verbálního kódu. Snaha šifrovat skutečnost má svou paralelu v básníkově nutkavé potřebě dotýkat se tajemství existence. Proniknout tam, kde se smysly i rozum vymaňují z pout konvenční logiky. Škoda, že některé básně působí ne zcela dotaženým dojmem, dojmem, že básníkovi zbývá udělat poslední krok…