Dynamická Nehybnost
O Vojtěchovi Kučerovi už jsem jednou psala, a to když jsme se byly s Opicí podívat na autorském čtení. Chlupatému zvířeti se celá akce tak líbila, že tentokrát skoro nepobíhalo po stolech. Zaujatá Opice si doma přečetla několik recenzí týkajících se Kučerovy poslední knihy a byla velice nemile překvapena. Autor minimálně zůstal nedoceněn, ne-li mnohé horší. Proto přiskákala a s nepříjemným vřískotem dala jasně najevo, že se musí celá věc dát do pořádku.
Třetí sbírka Vojtěcha Kučery, básníka a také bývalého šéfredaktora a zakladatele (1995, společně s Bogdanem Trojakem) časopisu Weles, nese název Nehybnost (MaPa, 2010), což je bezesporu pro knihu slovo klíčové. Pod hlavičkou tohoto názvu se neskrývá ale „jen“ kniha, nýbrž jedná se o mnohem širší projekt, založený na práci se zvukem, obrazem a typografií. Důraz je kladen na hru se slovy, a to tak, jak to jen nejlépe jde – s jejich pozicí, s jednotlivými hláskami… Ostatně představení projektu lze prozkoumat na internetové adrese www.nehybnost.cz. Lze rozšířit obzory (právě třeba o zvuk), nicméně bez knihy v ruce jako byste nebyli.
Sbírka je nesmírně originální a po všech směrech detailně propracovaná. Její grafická podoba a zejména úprava obálky upoutá už na první pohled. Znovu potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je krása. Navíc se díky jednomu jedinému prokrojenému černému bodu v jinak čistě bílé prázdné obálce podařilo dokonale korespondovat s názvem i obsahem celé sbírky.
Je také nutné napsat pár slov o příloze – „plakátu“ do sbírky vloženém, jenž na základě právě typografických způsobů a grafiky vůbec tvoří pomocí slova z názvu v podstatě další, velmi svébytnou báseň. Těžko zde však přibližovat něco, co se moc dobře popsat ani nedá, co víc, holé popisy by tomu mohly uškodit; nechť ať je to tedy dalším lákadlem, proč si knihu obstarat.
Nehybnost. Název nám trochu napovídá, o co ve sbírce půjde. Kučerovi se daří zachytit momentky, ve svém okamžiku nehybné obrazy, situace, podoby. Přesto nemluvíme o ničem statickém, neměnícím se. Svět tu máme rozložen jaksi na jednotlivé body, avšak, díky jazyku básní především, z pozadí na nás vyplouvá neskutečná dynamičnost. Verše jsou úderné, křičí, dávají o sobě jednoznačně vědět a splavují nás s sebou. Jejich řeč přijímáme za svou a jsme jí pohlceni. Cítíme naléhavost obrazů. Už první báseň: Holé pláně, holé / holé, zapřít / se ani zrakem / nelze. // Znovu vše prohledat, / proslyšet, / z hlíny, z kamení / vyhulákat stromy. (návrat, s. 15), už v ní slyšíme neskutečnou sílu hlasu. Věci jsou zachyceny v jediném okamžiku, dávají se ale znovu velice rychle do pohybu, přičemž je vidíme z nových úhlů, což je dokonce pojmenováno explicitně: „Rozlehlá síň, obrazy / v rotaci nízko nad zemí. / Vznáším se rovněž, zdá se mi, / že jimi procházím. // Jsou to spíš roje objektů než bodů, / průhledné krychle, zrcadla. /
Zevnitř se ocitám v zániku i zrodu / totálních dějů. Jsem okem „za“. (subjektiv, s. 29).
Autor má široký rozptyl, najdeme básně milostné, krajinomalby, existenciální tázání, momentky; básně připomínající formou popěvky, básně lyrické i čistě epické s prvky vyprávění: S P. shodně usuzujeme, že za proměnami / stojí mé nové boty, a chystáme se je vyměnit. / Na ulici zjišťujeme, že oba jsme pouze v pyžamu. / Při pokusu vrátit se domů nám nepasují klíče. (sen o proměně, s. 73). Tu volný verš, tu pravidelné metrum, rýmy, asonance. Najdeme i velmi dobře fungující kombinace, silnou hru se slovy, s eufonií: Stínem tvým splazený a jednou provždy veden, / třít se skrz kaluže až do samého nebe. / Dech můj líže zemská tíže, / od páteře zebe! (v těle ní, s. 57).
Velmi brzy zjistíme, že podstatným prvkem poetiky je opakování, nebo – chcete-li – dokonce refrén. Což je to jediné, co mě místy ve sbírce rušilo (pominu-li ještě svou osobní závadu, že téměř nesnesu v básních citoslovce), nicméně nemůžeme autorovi upřít místa, kde má toto opakování svůj smysl a jisté kouzlo: „Do zdí, do zdí panikou slov biju, / doprostřed vět je vrážím, / doprostřed ulic dlážděných tmou. / Zůstat, vnímat, vždyť pro toto žiju – // nálety hlásek a řícení stěn, / poplašné sirény znějí. / Do zdí, do zdí panikou slov biju, / bez vůle prorazit zběsilým snem. (do zdí, s. 25).
Speciální pozornost si zaslouží některé další velmi působivé verše jako třeba: Záslovné tělo / zvedá se z řádků, objímá, (bytostně, s. 31), dále: nocí, / kdy tupě čekám tání, / prochází říjen, / jeho listopad. (čeření temných hladin, s. 33) nebo báseň platební komora: Utíkám / k řekám / tiše bdícím, / když táhnou se dnem pomalu. // U břehů / svítává. / Hladina ve svislici / vzlíná mi záři na mou tmu. (s. 67)
Také nelze nevyzdvihnout a už podruhé u nás nepředstavit celou báseň tužba, jež bezesporu vyčnívá (nejen) poutáním erotických asociací. Vidíme tak nespornou eleganci – na erotičnost tu nepotřebujeme různé názvy pohlavních orgánů a tělesných pohybů, bez nichž se neobešel například Martin Pecina ve svých Perverších. Před touto poetikou jde jihnout jistě lépe: Obejmi mě, / za hroty mě zebe. / Obejmi mě, pevně. / Rozdrásám se v tebe, // na dno tkání, cév a žil. / Přilož se. Přikládej. / Chci zas dostat úžeh! / Být píseň růže: žena, kost. (s. 35). Autor se cítí dobře ve čtyřveršových strofách, což utvrzuje komplexní dojem ze sbírky. Smysl pro ucelenost ale není jedinou předností. Zároveň má Kučera i silný cit pro detail. Jednotliviny jsou pojeny a propojovány, až vzniká nerozdělitelný soubor.
Překvapením a otazníkem zůstává báseň hyé, na! (s. 63), a to zejména z toho důvodu, že mi vůbec nezapadá do celku sbírky. Text připomíná bojovnou poetiku Lubora Kasala, Kučera si tu trochu vyrazil z kopýtka, vyčítat mu to nebudeme, ale myšlence o smyslu jsem se neubránila…
Na všechny malé zbytečnosti, které jsem tu vytýkala, se dá stejně lehce zapomenout. Sbírku Nehybnost „zakončuje“ stejnojmenná báseň začínající tímto dvojverším: „Vložit hlavu do srdce zvonu / a stát se jeho zvukem. (s. 79). Nevím, kde měl Kučera při psaní básní hlavu, ale vím přesně, čím se jeho sbírka stala – nepochybně jedním z nejzajímavějších počinů minulého roku, který si zaslouží tu největší pozornost.
Vypadá to téměř, že bych nejradši Vojtěcha Kučeru prohlásila za svatého a kdo ví co ještě, jenže: … já opravdu zůstávám z této sbírky nehybná. Ještě že jsou tu takoví básníci.
Michéle Baladránová
Opičí revue, 21/11/2011
[ zpět na ohlasy