Holé pláně, holé,
holé, zapřít
se ani zrakem
nelze.
Znovu vše prohledat,
proslyšet,
z hlíny, z kamení
vyhulákat stromy.
Za clonou dnění víří se prach,
v krajinách němých a přece plných vlků.
Zuby se blýskají. Strach mizí v tmách.
Zůstávám uhranut s čelistmi v krku.
Prázdnota se mstí
a vítr mává křídly ticha,
všude mrtvo,
co se mnou.
Nemám už ruce.
Nemám už nohy.
Příčně
v svět vědomí vůlí jen vlát.
Údery křiku,
kladivo ubíjí na míru hřeb,
černé díry v rytmu basy
tančí.
Prázdnota se mstí.
Prázdnota se mstí.
Prázdnota se mstí.
Pukám.
Bílou nocí k tobě letím
křídly hvězdných vran.
Dole města, tu – proti mně – ty:
Krá! Můj! Moje! Krá!
Uprostřed ticha
zvuk a hned druhý,
nesmírně
první objímá.
Vybušit klaksony
byť snad jen sten!
Dunící
dutá puklina.
Do zdí, do zdí panikou slov biju,
doprostřed vět je vrážím,
doprostřed ulic dlážděných tmou.
Zůstat, vnímat, vždyť pro toto žiju -
nálety hlásek a řícení stěn,
poplašné sirény znějí.
Do zdí, do zdí panikou slov biju,
bez vůle prorazit zběsilým snem.
Zábradlí najednou skončilo.
Muži s baterkami, pomalu,
vytrvale, najednou otvor,
ještě to přeci jen jde.
Rozlehlá síň, obrazy
v rotaci nízko nad zemí.
Vznáším se rovněž, zdá se mi,
že jimi procházím.
Jsou to spíš roje objektů než bodů,
průhledné krychle, zrcadla.
Zevnitř se ocitám v zániku i zrodu
totálních dějů. Jsem okem „za“.
Záslovné tělo
zvedá se z řádků, objímá,
roste, vánek se mění,
na rukou, nohou chvěje se.
Nesčetné poryvy
sráží se v výkřik,
v bezhlesý výkřik
v bezhlesých krajinách.
Nocí,
kdy tupě čekám tání,
prochází říjen,
jeho listopad.
A spánku není,
jen bdění bez ustání.
02:25.
Čas pro závrať.
Obejmi mě,
za hroty mě zebe.
Obejmi mě, pevně.
Rozdrásám se v tebe,
na dno tkání, cév a žil.
Přilož se. Přikládej.
Chci zas dostat úžeh!
Být píseň růže: žena, kost.
Zemřel jsi poprvé
a vrátil jsi se zpět.
– Za kachlovou chodbou,
za skleněnými dveřmi
sedíte na postelích
a díváte se na mě. –
Zemřel jsi podruhé,
zemřel jsi potřetí,
zemřel jsi počtvrté
a vrátil jsi se zpět.
kamene.
Teď dým, co dusí.
Hořké prozření.
Tak k čemu okap,
když není střecha?
Tak k čemu hrách,
když není ani zeď...
Jen žízeň,
v hrdle prach.
Růžové sny?
Už dávno ne!
Cepíny
do srdce.
Svíjet svá bezhlasí
do nohou, rukou.
Zauzlen. V prameni
jen pravé oko.
Navzdory mlčení
těkám svou vibrací:
Tik – těk – klop
prstíčkem,
odsunout, zasunout,
klop – těk – tik
hlavičkou,
od zástěny ke zdi.
Špičkový tanec,
zádušný dech.
Závratí
svět vně se blyští a hvízdá.
Výdechy-odsuny-přísuny-vdechy:
komory
k zalknutí
plné.
Zádušný tanec?
Špičkový dech?
Skrz naskrz
o sebe vše ve mně se mne.
Na struně stesku, lodyze
nejvyšší, kývám se, nakláním,
od země nahoru
a hlavou zase k zemi.
Ej, lásko! vyju já,
den za dnem takto čekáme se...
Ej, lásko! vyju já,
psem, vlkem, kojotem,
kde trojúhelník tvůj...
Ej, lásko! vyju já,
a měsíc vkrojený
jak včera je i dnes
do oblouku tmy, skrytý...
Ej, lásko! Vyju já!
Ej, lásko! Lásko!
Vyju! Vyju já...
Samotná noc: noc bez názvu -
místo mě tiskneš se k prázdnému pyžamu.
Jsem jinde, vím. A smutek, že
bezmoc! Otěže?
Zase už spolu, přesto sám
nocí se ke dnu protrvám...
Láhev. Ticho. Prostě spíš.
Éterem zejí okna, zdi.
Vím o něm
a za večerů zpívám:
Zůstaň a nevcházej,
mám tady svůj dluh.
Vznáší se, kotníky
o skla oken břinká.
Nevchází. Zůstává.
Má tady svůj dluh.
Morgány zjevů -
Sirény zel -
Zpět: Zpět: Zpět: Zpět:
Ať zcepení!
Za ranního kuropění,
bděním, co se v dnění mění,
kostrovlak se žene tmou,
kostrovlak se žene tmou.
Podél vody, napříč větru,
desítkami kilometrů,
kostrovlak se žene tmou,
kostrovlak se žene tmou.
Uvnitř lidé,
já – nevím, kde -
kostrovlak se žene tmou,
kostrovlak se žene tmou.
Za hranou hlas,
hukot a třas:
kostrovlak se žene tmou,
kostrovlak se žene tmou.
Stínem tvým splazený a jednou pro vždy veden
třít se skrz kaluže až do samého nebe.
Dech můj líže zemská tíže,
od páteře zebe!
Vidím tě, slyším tě,
držím tě pevně za ruku.
Kde jsi, má lásko?
Jak prozářit bílou tmu?
Občas jsem natvrdlý
a máchám kolem kyjem,
abych hned za letu
směru litoval.
Spěšně pak zaklínám,
ať rána cíl svůj mine!
Dopadá přesně.
Pitomá.
Ubožáku, frajere,
vlez do vlastní prdele.
Je hyení rej,
nářez vodkovej!
Chór:
Hnus, hnus, hnus, hnus,
odporný sliz,
hnus.
Jsem Génius Chlast –
Co čumíš? Se plaz!
Je hyení rej,
budeš studenej...
Výhřez kruhu
v zrak, hmat, pach.
Průsvěty temenem.
Město uvnitř.
Utíkám
k řekám
tiše bdícím,
když táhnou se dnem pomalu.
U břehů
Hladina ve svislici
vzlíná mi záři na mou tmu.
Hlavně to stihnout včas!
Hlavně to stihnout včas!
Batoh, hůl, taška, klíč,
vlak ještě jede: ruka na klice.
A zatím paní sedí, je a zpívá,
zpívá si tiše, zpívá falešně -
Slyší ji chlap a rum a chlap
a vlak ještě jede: ruka na klice.
Krajina točí se ke vzdálenému bodu,
točí se silnice od zahrad až po dům,
točí se batoh, hůl, taška, klíč, paní,
čas, rum, chlap, chlap, ruka na klice.
Kdyby tak stačilo přijít
a říct, neboj se, jsem tady,
a být tu tak bytostně,
že nelze to už víc.
Kdyby tak stačilo říct
prostě: miluji tě.
Tam, kde za tebou nemohu,
jsme sami.
Vidím se, jak se měním v ptáka. Nepříjemný
fyzický tlak v rukou, transformujících se
v křídla, kornatění v obličeji, zplošťujícím
se v zobák, změna a zmenšování očí.
Cítím se zevnitř, zároveň však jaksi bytostně
i zvenku. Děs! Poté,
co se mi s velkým úsilím daří proměnu zastavit,
začínám být přetvářen pro změnu v motýla.
S P. shodně usuzujeme, že za proměnami
stojí mé nové boty a chystáme se je vyměnit.
Na ulici zjišťujeme, že oba jsme pouze v pyžamu.
Při pokusu vrátit se domů nám nepasují klíče.
V době, kdy mezi nádechem a nádechem
není nic než další nádech (teď!),
hladina stoupá, klesá, stoupá
ve svém kmitání.
Kilometr před kilometrem
nevidět konec, vidět, nevidět,
šlapat až po krk, šlapat až na dřeň,
šlapat až do morku, tma.
Černá víla
tančí jako pták,
s písní
usíná nářek v dálce.
Slunce právě našlo mámu
a měsíc zpívá.
Něžně vlci v horách vyjí.
Teď už nikdo nepochybuje.
Vložit hlavu do srdce zvonu
a stát se jeho zvukem.
Nezměrnou vibrací k naprostým tónům
uchvět se. Uchvět se. Uchvět se.